Carlise Cullen
CARLISLE CULLEN
se stal upírem někdy po roce 1663 ve věku 23 let. Jeho otec byl pastorem v Londýně a pořádal hony na všechno nelidské - čarodějnice, upíry, vlkodlaky. Když Carlisle dospěl, převzal po otci tuhle práci a nastražil past - když ovšem narazil na upíra, upír místo útěku okamžitě zaútočil - kousl Carlislea a zabil ostatní. Carlisle věděl, že nemůže domů, a byl sebou tak zhnusen, že se snažil zabít se. Nakonec zjistil, že může přežít na zvířecí krvi a sám sobě přísahal, že nikdy nebude lovit lidi. Postupem času se mu podařilo vybudovat si imunitu proti vůni lidské krve a dokonce se stal výborným doktorem.
Nějaký čas pobýval s vůdci Volturi, ale Aro, Marcus a Caius se ho marně snažili odradit od jeho "diety" a on odešel. Potom, co přeměnil Edwarda, potkal už podruhé ve svém životě lidskou ženu Esme, která se pokoušela o sebevraždu. Rozhodl se zachránit jí a změnil jí. Zamilovali se do sebe a stali se nerozlučnými. Po čase změnil Rosalii a chtěl, aby byla pro Edwarda tím, co byla Esme pro něj. Ale nestalo se tak a on nakonec změnil i Emmeta, kterého přinesla Rosalie, protože umíral po napadení medvědem. Carlisle je nádherný - říká se o něm, že vypadá spíše jako model než doktor. Většinou může někde zůstat jen tak dlouho, dokud mu oficiálně není 35 - potom vypadá už moc podezřele a musí se odstěhovat. Má schopnost, která je "nadpřirozená" upírovi - obrovský soucit. Také jeho sebeovládání je velmi silné a dokáže přeměnit človeka v upíra bez toho, aby ho zabil.
PODLE MĚ BY MOHL PŘÍBĚH ZNÍT NĚJÁK TAKHLE:
Jako každé jiné ráno jsem se probudil.Šel jsem k otci do pokoje.Byl nemocný.Umíral.Věděl jsem,že až umře,převezmu jeho práci já.Byl pastorem.Pořádal hony na všechny stvoření,které se od lidí lišili-tedy na čarodějnice,vlkodlaky a upíry.
Teď to bude moje práce...
Po otcově smrti jsem ráci skutečně převzal.Studoval jsem,připravoval se....a skutečně se mi to povedlo.Našel jsem upíry.Pravé.můj otec často nechával zabít nevinné lidi.Jen kvůli podezdření.Nevinné lidi...ale tohle je pravý upír.Žije v kanále a vychází jen v noci.Našel jsem ho.
Co nejrychleji to šlo jsem uvědomil lidi v okolí.Večer kolem sedmé hodiny jsem se vydal společně z davem k kanálu,kde měl upír žít.Skutečně vylezl.Ale když nás spatříl...jeho reakce byla jiná než jsem očekával.místo aby se stáhnul nebo se začal bránit,zaúočil.Zaútočil na mě.Kousl mě,odhodil na kraj cesty a potom utekl.Dav se zuřivě hnal za ním. Ale mě tam nechali ležet.Všichni.Jak upír,tak lidé.Nejspíš si mysleli,že mě zabil...AAAAAAAAUUUUUU! Chtělo se mi zařvat bolestí.Cítil jsem,jak se mi po těle něco rozlévá.Pálí to.Jako oheň! Jako bych hořel...
Chtěl jsem zase zařvat.Ale můj hlas byl moc slabý.V krku mě pálilo.Odplazil jsem se,svíjející se v bolestech,do nejblžšího sklepa.Zahrabal jsem se mezi brambory.Bolest neustupovala.Spíše sílila.Ležel jsem v tom sklepě několik dní,nebo týdnů,možná že i měsíců.Potom jsem se probral a uviděl svět jinýma očima.Ve sklepě,kde předtím byla jen tma a zima,bylo teď....ne světlo,ale vidět.I v té tmě která se nejspíše nezměnila jsem viděl,viděl jsem,kde je bedna s bramborami,ve které jsme předtím ležel.Viděl jsme všechno.Malým okýnkem jsem vylezl ven do denního svěla.Svítilo slunce.Ačkoliv jsem měl slunce rád,teď se mi nelíbilo.Cítil jsem ho na kůžu.Najednou jsem v kalužině na zemi uviděl něco blyštivého.Byl jsme to já.Moje kůže se na slunci třpytila.Uvědomil jsem si,že už nejsem člověk.Uvědomil jsme si,co mi ta odporná zrůda provedla.Jsem upír.Je ze mě upír! To ne! Nemůžu být upírem.V kalužině na zemi jsme viděl svoji tvář.Byla hezčí....najednou jsem si všiml svých očí.Jsou červené.Už to nejsem já.Jsem zrůda! stál jsem v uličce.Na jejím konci se objevil člověk.Věděl jsem,že nemůžu být v blízkosti člověka.Rozběhl jsme se jak nejrychleji jsme mohl.Najednou jsem si uvědomil,že neběžím,ale letím.Nohama jsme se sice pořád dotýkal země ale věci kolem mě se míhaly tak,že by to člověk nemohl pohledme zachytit.Ale já ano.I přes tu rychlost jsem viděl všchno velmi zřetelně.Doběhl jsme na kraj lesa. Zpomalil jsme do kroku.Nechci být tím,čím jsem...je jen jediná možnost.Zabít se.Znovu jsem se rozběhl přímo proti stromu.Kdyby tohle chtěl udělat člověk má hlavu na kousky.Raz....Dva....Tři...........
KŘACH!!!
Bohužel to nebyla moje hlava,ale strom.Tak takhle to nepůjde.Necítíl jsme ani otřes ani bolest.....necítil jsem nic.Vzpoměl jsme si,že nedaleko odtud je útes.Rozběhl jsem se směrem kterým si pamatuji že by měl být útes.Skutečně za necelých 30 sekund jsem byl na místě.Jakmile jsme dorazil,dostal jsme další nápad.Utopit se.Doplaval jsem k útesu,vylezl na nejvyšší vrcholek a skočil dolů.Zajel jsem pod vodní hladinu tak hladce.....zůstal jsme ponořený.Nic.Utopení má být jiné.Vydržel jsem pod vodou asi tak hodinu.Nakonec jsmem to vzad a vynořil se.Ale útes má dvě strany.Vylezl jsme na útes ale na druhou stranu.Pod ním byly jseště kameny.Skočil jsme.Hlava mi několikrát narazila o výstupky na skákle a nakonec na jeden tvrdý kámen.Cítil jsm, jak se mi něco uvnitř hlavy zachvělo.Ale nic víc.Tohle k ničemu nevede.Vrátil jsme se zpět do lesa.Našel si stro m aopřel se o něj.Byl na kraji lesa,kam nikdo nechodil.Seděl jsem opřený o strom a chvěl se.Ne zimou,ale hladem.Cítil jsme ,že mám hlad.Ale překonal jsem to.Potom mi došlo,že je vlastně dobré mít hlad.Zabiji se vyhladověním.To je ono.
Seděl jsme pod stromem asi dva týdny.Nakonec mě to přestalo bavit.Začal jsme se toulat.Většínou v noci.Přes den jsem si vždy našel nějáký sklep.Toulal jsem s eněkolik měsíců.Našel jsem si velmi odlehlý les.Byla tam díra.Asi nějákého zvířete.Chtěl jsem se do ní schovat,ale byl jsem zesláblý na to,abych si ji zvětšíl.Zůstal jsem opřený o strom.Jako upírovi mi zbystřili smysli.Asi tak pět metrů ode mě jsem slyšel a dokonce i viděl stádo jelenů.Pořád se přibližovali.Byl jsem tak zoufalý,že jsme zaútočil.Celé stádo jsem vysál.A k mému údivu byla žízeň pryč.S chutí jsem nebyl spokojený,ale stačilo to k nasycení a nabrání sil.A v tu chvíli mi to došlo.Nemusím zabíjet lidi,abych přežil.Stačí mi zvířecí krev.Vyhledal jsem další stádo.Po půl roku už jsem svoji žízeň zvládal. Do roku jsem si zvládla najít práci.Jednou jsem se šel projít.Narazil jsem na ženu ležící na chodníku krvácela.Měla ošklivou ránu na hlavě.Odnesl jsem ji do nejbližžší nemocnice.Doktoři mi řekli,že jsem jí zachránil život.Ten pocit se mi líbil.V tom jsme uviděl svoji budoucnost.Chci být lékařem.Svoji žízeň jsem už dokonale ovládal.Ale rozhodl jsem se ještě počkat.Asi za dva měsíce jsme nastoupil do nemocnice.Stal se ze mě lékař.Za nedlouho jsem našel chlapce.Umíral.Ale to už není můj příběh.