Ošetřoval mě doktor.Tedy-to dá rozum,že mě neošetřoval herec.Ale tenhle doktor-on vypadal jako herec.Byl....zvláštní....krásný....

Jeho kůže byla bledá.Když zkoumal moji nohu,několikrát se jí dotkl.Cítila jsem,že jeho kůže je studená.Studená a tvrdá. Jako....mramor.A přesto mě jeho dotyk nebolel.Potom otrhl pohled od mojí nohy a podíval se mi do obličeje.

„Měla jsi štěstí.Většina lidí se stejným případem jako ty,má větší zranění.Dobře jsi spadla.“

„Díky,“ odpověděla jsem.

Doktor se otočil na mou matku.Nelíbilo se mi,že mu nevidím do obličeje.

Přišla sestra a pod nohu mi vsunula dlahu.Potom mi nohu několikrát omotala několika vrstvami obvazu.Každý její dotyk-ať už úmyslný nebo neúmyslný- mě bolel.Stačoli,aby svoji ruku měla na mé noze položenou vteřinu,cítila jsem bolest.Otec čekal dole.Matka byla křehká žena,takže mě nemohla podpírat celou cestu (i kdyyž jsem jí říkala že je to zbytečné).Proto mě podpíral doktor.Proti tomu jsem nic nenamítala.

„Chtěla bych se vás zeptat,“ začala mamka, „Jak se jmenujete?“

„Carlisle.Carlisle Cullen.“

„Děkuji,pane doktore Cullene.“

Matka mi vzala slova přímo z pusy.

Několikrát jsme byly na kontrole.Trochu mne sklamalo,když jsme tam jednou přišli,a doktor

Cullen mi řekl,že už je vše v pořádku.Aspoň jsem měla vzpomínku,jak vypadal.Často,když jsem seděla jen tak na zemi v trávě,jsem tu vzpomínku vytahovala.ZA necelý měsíc jsem se dovzvěděla,že se doktor Cullen odstěhoval.Těžku jsem se s tím vyrovnávala.Ale povedlo se mi to.Sama se divím,jak...

O šest let později mě rodiče provdali za muže ze sousedství.Ta část mého života byla jako....peklo na zemi.Bil mě a nadával mi.Přežila jsem to.Když ho odvedli do války,byla jsem šťastná.Dokonce- a nejednou- jsem si položila otázku: Vadilo by mi,kdyby mi přišli oznámit,že ho zabili?
Odpověď jsem znala.Ale nikdy jsem ji neviřkla nahlas.I když jsem byla sama.O dva roky později se vrátil.Zdravý a živý.

Necelý měsíc po jeho návratu jsem zjistila,že jsem těhotná.Utekla jsem,aniž bych mu něco řekla.

Stěhovala jsem se z místa na místo.Ale věděla jsem,že takhle to nemůže být věčně.Jednoho dne už jsem nemohla.Proto jsem šla do nejbižší nemocnice.Řekli mi,že jsem přišla právě včas.Nechali si mě tam týden.Dokonce se mi zdálo-ale asi vážně jen zdálo- že jsem viděla doktora Carlisla Cullena.Ale nikdy jsem mu neviděla do obličeje.Jen zezadu.Jeho nádherné vlasy.

Potom nadešel den porodu.Vše proběhlo v pořádku. Když jsem ležela na nemocničním lůžku,v náruči chovájíc malého chlapečka,napadlo mě jidiné jméno. EDWARD.Tak se bude jmenovat.O týden později nás pustili.Našla jsem malý domek.

Za necelý týden po návrat jsem si všimla,že něco není s malým v pořádku.Taky že ne...

Umřel.Umřel na plicní infekci.Týden jsem nemohla zastavit slzy.Ve dne v noci.Napadla mě jediná možnost.Půjdu za ním.Jiné řešení nevidím.

Šla jsem k první skále,kterou jsem uviděla.Byla docela vyskoá.Nenapadlo mě,že budou okolo nějácí lidé.Asi taky proto jsem si jich nevšímala.Vylezla jsem na skálu a skočila.Samozdřejmě,že mě lidé odnesli do nemocnice.

Cítila jsem,že nejsem mrtvá.Jen v bezvědomí.Netuším,jak dlouho,ale asi moc dlouho ne.Najednou jsem uslyšela povědomý hlas.

„Jsi to ty? Esmé Evansonová? Můj bože! Vždyť ještě žiješ.Jak tě mohli přivést sem,když ještě žiješ? Ale ne....umíráš......na to aby si umřela,jsi moc mladá.....a krásná....nemůžeš umřít....Mohl bych tě zachránit.....Ale nedovolili by mi to.Je zázrakem,že jsem se k tobě dostal.....Kéž bych ti mohl pomoct...... Jedině.....NE! Musím si takové myšlenky zakázat.Ale,pomohlo by ti to..........zachránilo by tě to......ANO......Odpusť mi,Esmé.Nechci ti ublížit.Bude tě to bolet.......Ale zachrání tě to.......Promiň......“

Pak už jsem neslyšela nic.Najednou jsem ucítila na krku bodnutí....Jako by mi do krku někdo bodl vedle sebe dva špičaté,malé,ale ostré nože.Cítila jsem,jak mi něco proudí tělem.Od krku až po konečky prstů na nohách.Potom se mi ta samá.....tekutina rozlila po celém mozku.Potom jsem cítila

OHEŇ.Vím,je to zvláštní.Pálilo mě celé tělo.Nejvíce hlava.Ta tekutina.......bylo to,jako by mě doktor Cullen polil benzínem,a pak zapálil.Jenomže.....zevnitř.Snažila jsem se vykřiknout.Ale nešlo to.Pálilo mě v krku.

To už konečně umírám? Jdu za malým Ediem? Jdu za svými blízkými,co už jsou po smrti?

Něco mi říkalo,že ne.Smrt by měla vypadat jinak.Tedy-ne,že bych to už někdy zažila,ale smrt by měla být klidná.A ne pálení po celém těle.Už se mi podařilo vykřiknout.

„Promiň.Omlouvám se,“ slyšela jsme vzdálený hlas.Znovu jsem vykřikla.

„Promiň.Mrzí mě to.Neudělal jsem to,abych ti ublížilAle abych tě zachránil.Omlouvám se ti.Prosím,odpusť mi.“

Ten hlas já znám.Už jsem ho slyšela.

„Jak to s níé vypadá?“ zeptal se hlas,který jsem ještě nikdy neslyšela.

Další výkřik,a další omluvy.Takhle to šlo ještě dlouho.

Nemám tušení,jak dlouho.

Najednou jsem otevřela oči.Viděla jsem světlo.Denní světlo.

„Esmé,“ slyšela jsem znovu ten hlas.A teď už i viděla,komu patří.

„Carlisle?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano,“ dostala se mi odpověď.

„Jsem mrtvá! A Jsem v nebi!“

„Ne.Nejsi mrtvá.“

„O čm to mluví?“ zeptal se hlas,který jsem si předtím nedokázala zařadit.

„Edwarde,klid,“ odpověděl Carlisle,ale ne mě.

„Edward? Můj Edward? Takže jsem byla v komatu?Byla jsem v něm tak dlouho,že z malého Edwarda se stal velký Edward a to,že umřel byl jen sen.Mám pravdu?“

„Cože?“ zeptal se hlas,který měl patřit Edwardovi.

„Esmé,je to trochu...trouchu hodně.....jinak,než si myslíš.“

„Nechápu.“

„Asi by ses měla posadit,a já ti to vše vysvětlím.“

„Dobře.“

Pečlivě jsem poslouchala.Ani jednou jsem ho nepřerušila.

„Takže.....teď jsme.....upíři?“

„Ano,“ odpověděl Edward.Bylo to poprvé,co promluvil od Carlislova vyprávění.

„Takže,tohle není můj Edward.“

„Máš pravdu,“ odpověděl Carlisle a potom se otočil na Edwarda: „Esmé přišla o syna.A shodou náhod se jmenoval Edward.Proto skočila z toho útesu.“

„Nechápu,jak si mě v nemocnici našel.“

„Byla jsi v márnici.Jako upíři máme vyvynutější smysly.Šel jsem kolem márnice,a slyšel tlukot srdce.No a to je na márnici dost nezvyklé.Proto jsem vstoupil,a uviděl tebe.Mluvil jsem na tebe a....“

„Já jsem tě slyšela.“

„Vážně? To je dobře.“

„A co vy?“ zeptala jsem se. „Kdo ztvořil vás?“

Odvyprávěli mi svoje příběhy.

„Páni.Takže,ty jsi vůbec nemusel být....upír.A já bych teď byla mrtvá.A Edward také.“

„Rozhlédla ses už kolem?“ zeptal se Edward.Zdřejmě si všiml,že nemohu odtrhnou pohled od Carlisla.Zavrtěla jsme hlavou.

„Podívej se.Stojí to za to.“

Rozhlédla jsme se kolem.Můj pohled musel být překvapený,protože Edward se zasmál a pronesl:

„To nic,já jsem byl stejně pekvapený.“

Viděla jsme svět jinýma-lepšíma- očima.Donutila jsem Carlisla,aby koupil dům.Za nedlouho se k nám přidala další dívka.Ale můj příběh už končí.Přečtěte si ten další.