Rosalie Haleová (Cullenová)

 

 

Od toho večera mi chodily růže každý večer.

Pokaždé v nich byla jiná básnička.

Obvzláště se mi líbila ta,která přišla v pátých růžích:

 

 

 

 

 

 

 

 

Můj pokoj doslova přetékal růžemi.Dokonce mi Royce řekl,že když se k němu přiblížím,cítí růže.A měl pravdu.Skutečně jsem růžemi voněla. Royce se mi líbil.Vlasy měl trochu světlejší než já a bledě modré oči. Byl hezký. Jednou jsem byli v parku na lavečce pod světlem pouliční lampy.Věřte nebo ne,ale Royce mi přinesl další kytici růží.Byly bez trnů. Jednu růži mi zastrčil do vlasů.Potom se mi podíval do očí a řekl:  "Jsi nádherná.Spletl jsme se.....myslel jsme,že růže dokáže tvoji krásu vyjádřit.Byl jsem hlupák.Tvoji krásu nedokáží vyjádřit  ani všechny květiny světa," na chvíli se odmlčel a potom pokračoval: "Víš,že tvé oči jsou jako fialky?"

Od toho večera mi začal posílat kromě růží také fialky.Byl u nich jen krátký verš:

 

 

Zdálo se,že Royce je princ,o kterém jsme vždy snila.Přijel,abych se vedle něj stala princeznou.Byl vše co jsem chtěla,ale přesto ne víc,než jsem očekávala.

Znali jsme se teprve krátce-ani ne dva měsíce-a už jsme byli zasnoubeni.Dal mi prsten,který by mi mohla závidět kdejaká princezna. Ještě ten den jsme se běžela pochlubit svojí nejlepší kamarádce Veře. Vera byla už vdaná. To mi trochu vadilo.Ale teď jsem měla svého prince i já a můj den s euž blížil. Vera pro mě také měla překvapení.Kvůli Roycovi jsem na ni neměla čas.Nezlobila se na mne. Byla šťastná,že já jsem byla šťastná.Ale to její překvapení.... Vera byla těhotná.Porod už měl přijít každým dnem a já si uvědomila,jak dluho jsem ji neviděla.Naposledy,když ještě ani neuvažovala o tom,že by mohla mít dítě.

Zasnoubení netrvalo dlouho.Začala se plánovt velkolepá svatba.Roycovi na tom tak nezáleželo.Stačilo mu,že všichni vědí,kdo jsem já a kdo je on a kdo jsme my oba dohromady.Chodila jsem na večírky.Patřila jsem do Kingovi rodiny.Jméno King otevřelo každé dveře ve městě.

Týden před svatbou jsem šla navštívit Veru.Otevřela mi dveře a v náručí držela chlapečka.

"Rosalie! Jsem tak ráda že tě vidím.Tohle je Henry.Pojď dál."

Vešla jsem za Verou dovnitř.Posadila mě do křesla a sedl asi na židli,na klíně sedícího Henryho.Začala mi vyprávět o porodu,o bolestech,ale že to stálo za to.Potom začala vyprávět o Henrym,kdy se porvé posadil (bylo to zrovna pře pár dny) a podobně.Moc jsem ji neposlouchala.Spíše jsem věnovala pozornost Henrymu.Usmíval se.Měl nádherné ďolíčky.A nádherné hnědé kudrnaté vlasy.Poprvé ve svém životě jsem pocítila skutečnou závist.Henry se natáhl a dotkl mé ruky.

"Chceš si ho pochovat??" zeptala se Vera.

"Já nevím...."

"Ale ano,chceš," rozhodl za mě Veřin muž.

Vera mi podala Henryho.Pevně jsem ho chytila.Byl nádherný. A v tu chvíli mi to došlo.Závist cítím proto,že chci mít dítě.

Večer mě Vera doprovázela ke dveřím.V náruči držela Henryho a po pravém boku stál její muž,jendou rukou jí objímal pas. Přasně takhle by měla vypadat moje rodina.Když už jsem byla takových pět metrů od ejich domu,otočila jsem se abych se na ně znovu podívala.Pohled na ně se mi líbil. Zrovna se chystal políbit Veru na tvář.To mě trápilo.Když mě Royce líbal,bylo to......nebylo to s takouvou něhou.Okamžitě jsem tu myšlenku vyhnala z hlavy.Royce je král a já budu královna.

Vydala jsem se dál a přitom si představovala svůj vlastní život: Je léto,já ležím na dece na trávníku před nádherným obrovským domem,ve kterém vaří osobní kuchař,uklízí služka.Manžel je v práci a přede mnou po trávníku pobíhají dvě děti.Chlapeček a holčička.Oba bloňďáci s mmodrýma očima.Jak jsem tak snila, nevšimla jsem si,že už se stmívalo a domů jsem to měla dost daleko.Prošla jsem kolem několika tmavých neostvětlených uliček.Ale potom jsem narazila na jednu,kde svítila jedna pouliční lampa.Pod lampou stála banda nějákých mužů a smáli.Nahlas.Najednou mě jeden z nich oslovil:  "Hej,Rose! Rose! To je moje Rose!"

Nevšímala jsem si jich a šla dál. Smáli se.Najednou ten jeden který na mě předtím volal,zvíšil hlas: "Rose!"

Otočila jsem se,a viděla....Royce!

Zpočátku jsem si toho nevšimla,ale měli na sobě obleky.

"Royce?" zeptala jsem se udiveně,ačkoliv jsem odpověď znala.Byl opilý.Všichni byli opilý.

"Tady je moje Rose! Kdes  byla-škyt- nechalas nás moc dlouho čekat! Málem sme umrz-škyt-li!" začal Royce blábolit a šel směrem ke mě. Otočila jsem se na podpadku a šla dál.

"ROSE!" zařval Royce, "ROSALIE HALEOVÁ!!!!!!!!!!!!""

Najednou stál Royce vedle mě.Uvědomila jsem si,že stojím na místě jako přimrazená.

"Ták! No,co jsem ti říkal,Johne? No není rozkočnější než všechny ty broskvičky tam u vás v Georgii??!" začal Royce hulákat,jako by byl John hluchý.Díval se na mě,jako bych byla.....kůň,kterého si chce koupit.

"A.......těžko říct! HAHAHA!! Je celá taková  zakrytá!!!!" odpověděl protáhle.

Ze všech stran kolem mě se ozýval opilecký smích.Stála jsem v kruhu. Některé z těch mužů znám,problesklo mi hlavou.

Najednou mi Royce z ramen strhl sako-sám mi ho darova- až knoflíky upadly a rozsypaly se po zemi.

Royce se znovu zasmál a potom zahulákal: "Ukaž mu,jak jsi krásná,Rose!" ještě chvíli se všichni smály a pak mi Royce strhl klobouk z hlavy.Jehlice mi trhaly vlasy u kořínků a já jsem ze sebe vydrala výkřik. Znovu se začali smát.Vypadalo to jako.....jako by se jim to líbilo......že se jim líbil zvuk mé bolesti.

"No jo! Tak tuhle krasavici si budu-škyt-brát!  A bude moje!!!!  A vy!!! Vy s tim nic-škyt- apsolutně nic neuděláte!" Royce mě chytil kolem pasu a potom zvedl ze země skleněnou láhev s pivem a hluboce se napil. Pokusila jsem s eho odstrčit.Ale marně. Začal křičet: "TAK TY MĚ BUDEŠ ODSTRKOVAT?!!!!! TAK TO NE!" a potom mi vrazil facku až jsem spadla na tvrdý beton.Chtěla jsem se zvednout ale nešlo to.Royce si nasadil můj klobouk na hlavu ( byl mu trochu malý) a stoupl si vedle mě. Znovu jsem s epokusila zvednou,Roycova ruka mi vrazila další facku. Potom mi Royce jednnou nohou stoupl na břicho.Bolelo to.Vykřikla jsem.

"Tak a teď sem tady pánem já!" zahulákal,pravou nohu stále na mém břiše.

Výkřiky se ze mě řinuly stejně jako slzy. Potom konečně Royce nohu sundal. Rukama jsem si objala břicho.

"Co já jsem to za hostitele?! Prosím, pánové," řekl Royce trochu tišeji ale stejně to museli slyšet všichni na patnáct kilometrů daleko. Ucítila jsem kopanec někde v části pánve. Potom ještě silnější.A další,a další,další.....

Potom mě někdo zvedl. Říkala jsem si,že už by konečně přišli k rozumu? Ale bohužel.Naopak. Držel mě Royce,a potom mě....jako by přehodil do jiné náruče. Postrkovali mě od jednoho k druhému.Občas jsem ucítila,jak mě někdo nakopl a nebo mi šlápl na nohu. Potom jsem ucítila,že padám. Jako když se zkouší důvěra Jeden padá a druhý má nastavené ruce,aby ho mohl chytit.Ale mě nikdo nechytil.Spadla jsem a protože byla zima,nspadla jsem na led.Hlavo ujsem pořádně narazila.

"Jak to padáš,nemehlo?!!!!!" uslyšela jsem nad sebou hrubý hlas. Už jsem an inedokázala rozeznat,komu patří.Všechny z té party jsem znala.Kromě toho Jona. Potom jsem ucítila bolest na hlavě.  A z druhé strany taky. A potom..... byl oto,jako by mě do hlavy někdo kopl,ale pořádně.Jako kdyby do toho vynaložil veškeré úsilí.Cítila jsem,jak kloužu po ledu. A nejednou.....rána jako z děla. Narazila jsem o zeď nějákého domu. Už jsem se ani nenamáhala vykřikovat. To se jim nelíbilo.Přišli ke mě a naposledy si každý kopli.Jako poslední Royce.Byl to silný kopanec až jsme se  znovu sklouzla a tentokrát mě zarazily střepy rozbité láhve. Nechali mě tam ležet a se smíchem a vrávoravě odešli.

"Vypadá to,že si budešš muset najít novou nevěstu.A pořádnou! Ne takovou třasořitku,jako byla tahle! HAHAHAHAHAHHAAA!!!!" zavtipkoval někdo.

Zarazilo mě,že řekl byla. Myslí si,že jsem mrtvá. A  asi brzy budu.

Ještě chvíli jsme slyšela jejich smích a potom jsme vykřikla. Nechtěla jsem,aby se vrátili. Ucítila jsem na odhalené kůži něco studeného.Pochopila jsem,že začal padat sníh.Třeba tady zůstanu zasněžená.

Potom jsem uslyšela kroky.  Zasténala jsem-tedy pokusila jsem se- protože jsem myslela,že se vrátili.Ale ne. Ten někdo,kdo přišel mě vzal do náruče a odnášel. Je tohle anděl? Pokusila jsem se otevřít oči.Viděla jsme obrys postavy,ale nic víc.Sněžilo mi do obličeje,ale to mi nevadilo.Oči jsem znovu zavřela.

"Ne,musíš zůstat při vědomí! Vydzrž,ještě chviličku...."

Potom mě položil.A já jsem ucítila další bolest.Na krku. Něco se mi pomalu rozlévalo tělem. Na chvíli mě to zahřálo ale potom..... bolest.Děsivá bolest. Vykřikla jsem. Začala jsem hořet.

"Já hořím! Pomoc já hořím! Ne! Pomozte mi,prosím......" v krku mě začalo pálit.

"Promiň,Rosalie, neboj.To přestane.Přestane to,ale musíš být v klidu.," slyšela jsem nad sebou hlas.Rozeznala jsem ho.Patřil tomu doktorovi.Doktorovi z nemocnice.Tomu,kterého nemám ráda,protože on,jeho syn a žena jsou krásnější

než já.Jak se jemnuje........

Moje myšlenky přerušil další výkřik.

"Promiň! Promiň,promiň! Neboj se! To přejde."

Doktor se mi omlouval za každý sebe měnší výkřik. Po několika hodinách,možná dnech nevím,čas jsem přestala vnímat, jsem už necítila tak ostrou bolest.Jen sem tam.A už jsem ani nevykřikovala.Oheň jsme stále zřetelně cítila.

Najednou jsem uslyšela hlasy.Doktorův a ještě nějáký žensý a ještě jeden můžský.

"Co tě to napadlo,Carlisle?"  říkal ten mužský hlas který jsem neznala, "Rosalie Haleová?" vyslovil moje jméno,jako by na něm bylo neco špatného.

"Nemohl jsem ji tam nechat jen tak ležet," bránil se-a mě taky- Carlisle, "Bylo to příliš-příliš strášné.Tak nešťastně zmařený život.Takovouhle smrt si nezasloužila!"

"Já vím...." řekl ten druhý hlas.Znělo to.....odmítavě.

"Tak nešťastně zmařený život," šeptal Carlisle,skoro jsme ho neslyšela, " Nemohl jsem ji tam nechat..."

"Samozdřejmě,že jsi nemohl," souhlasila žena.

"Lidé umírají každý den," připoměl ten mužský hlas, "Nemyslíš,že takhle,ji někdo pozná? Kingovi rozjedou veliké pátrání,je to  v jejich moci Ne snad,že by někdo podezříval skutečného vraha," zabručel.

Takže oni vědí,že Royce je skutečný vrah?

Soustředila jsem se na jejich rozhovor,takže jsem si ani neuvědomovala,že už se mi navrací síla.Oheň téměř zmizel a bolest začala pomalu ustupovat.

"Co s ní budeme dělat?" zeptal se mužský hlas znechuceně,jako bych před nimi neležela já ale nějáká smrdutá hromada odpadků starých několik týdnů-tedy,alespoň mě to tak připadalo.             "To záleží na ní.Třeba se rozhodne vydat vlastní cestou..." povzdechl si Carlisle.                                                           Teď už jsem byla úplně při vědomí. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděl......co jsem to vlastně viděla? Byla jsem v úplně cizí místnosti.Posadila jsem se a uviděla tři osoby stojící v trojúhelníku kolem mě.Ležela jsem na pohovce.

Ten muž,kterého  neznám se naklonil ke Carlislovi na něco se ho zeptal.Udivil omě,že jsem to slyšela.

"Myslíš,že může být jednou z nás?" zeptal se.                                                                           "Kdyby nemohla,myslíš,že bych ji našel?" odvětil Carlisle.                                                             Zjevně si mě nevšímali,protože je ta žena upozornila: "Ehm....Možná by vás zajímalo,že je vzhůru."  Carlisle se na mne podíval  a usmál se. Potom řekl: "Krásná a elegantní jako vždycky."                   Ten druhý muž se na mne také podíval,ale neusmíval se.                                                                 "Rosalie," začal Carlisle.                                                                                                           "Ano?" zeptala jsem se.                                                                                                       "Víš,co jsi?"                                                                                                                               "Mrtvá?" zkusila jsem to.                                                                                                           "Ne,Rosalie,ty jsi,to co my všichni.Totiž upír."                                                                             "Cože jsem? Upíři  neexistují.Něvěřila jsem na ně ani jako malá."                                                 "Ty nevěříš?" zaptal s eten druhý muž, "Jak se cítíš?"                                                                 "Jako po probuzení......ne,to není ten zprávný výraz......znovu zrození.....?"                                     "Přesně," řekla žena a najendou zmizela a ani ne ve vteřině byla zpátky se zrcadlem v ruce. "Podívej se," pobídla mě.     Naklonila jsem se tak,abych viděla svůj odraz v zrcadle.Já jsem....krásná! Krásnější než předtím,jestli je to možné. 

"Páni! To jsem já a......PANEBOŽE! Já mám....moje oči.....jsou.....červené!"                                       "Jen klid,to je u upírů normální," řekla žena úplně klidným hlasem.Pohlédla jsem každému jednotlivě do očí.

"Ale.....Vy.....Vy máte......zlaté oči.....a......já......Moje krása je tím zkažená!" panikařila jsem.Ten muž se uchechtl. "Co je na tom k smíchu? Můj obličej je definitivně zdeformovaný!"                             "Jen klid," uklidňoval mě Carlisle. "Všechno ti vysvětlíme.Já jsem Carlisle Cullen.Tohle je moje žena,Esmé Cullenová.A náš "syn" Edward Cullen."                                                                       "Syn? Nejste trochu mladí,na sedmnácti letého syna?"                                                           "On vlastně není náš syn......Posaď se,nebo stůj,záleží na tobě,jak je ti to pohodlné.Ale pozorně poslouchej."

Všechno mi vysvětlili  a tentokrát jsem jim uvěřila.

"Ale,ty se můžeš rozhodnout jak,budeš chtít.Můžeš se přidatk jiné smečce,co loví lidi,nebo můžeš cestovat na vlastní pěst.....záleží jen,a jen na tobě."                                                                     "Jsem zmatená,ale všechno chápu.Zůstanu s vámi."

Teď jsem měla daleko více času na přemýšlení. Došlo mi,že za všechno může moje krása. Kdybych byla......no,ne ošklivá ale....normální,nemuselo by  se tohle stát.Žila bych si šťastně.Jako Vera.Měla bych normálního manžela,malý roztomilý domek,děti..... tohle jsem celou tu dobu chtěla.Obyčejný život. 

Všechno šlo dobře.Lovit jsem dokázala jen zvířata. Dokonce jsem byla na vlastním pohřbu.Měla jsem dlouhé černé šaty, černé sametové rukavice a klobouk s tmavým závojem,takže mi nebylo vidět do obličeje.Seděla jsem vzadu,takže jsem měla perfektní přehled.Vzdch jsem zadržovala snadno,protže jsem vůbe cnemusela mluvit a my ani nepotřebujeme dýchat.Samozdřejmě si uvědomuji,že to bylo pro všechny ty lidi nebezpečné.  Kingovi samozdřejmě pátrání rozjel inaplno a Royce si nic nepamatoval.Proto byl pohřeb.Ale nedokázala jsem přijít na to,co bylo v rakvi....  No a pomstu jsem si samozdřejmě nenechala ujít. Lidskou krev jsem neochutnala,ale zabila pět lidí.....vlastně sedm........

Postupně jsem zabila všechny členy Roycovy party.Ale dávala jsem si pozor,aby nebyla prolita ani jediná kapka krve.Kdybych viděla krev...... Pak přišli na řadu jeho stráže.....Musela jsem je zabít. A nakonec jsem si nechala Royce.Když zmizel první člen jeho party,nic mu nedocvaklo.Když druhý,začal si dělat starosti.Pak třetí,a to už s ezačal opravdu bát. No a John byl také na seznamu.Royce se nechal  zavřít do místnosti,která nemá ani jedno okno a dveře jako od trezoru. Pro tu příležitost jsem si  ukradla svatební šaty,přesně ty,co jsem měla přichystané na svatbu.Závoj,a kytice nesměla chybět. Jeho smrt jsem si vychutnala.Možná s evám to zdá kruté ale,to co on udělal mě to byl otaké kruté!

Po nějákém čase stráveném cesatováním a životem s Carlislem a jeho rodinou jsme jednou v lese na lovu našla Emmeta,jenomže můj příběh to není.

Tímhle můj příběh asi končí. Věřte mi,nepřála bych nikomu aby si prožil to co já......vím o čem mluvím......